Je všeobecně známé, že pokud k sobě přiložíme dva magnety souhlasnými póly, budou se odpuzovat. Zato v opačném případě se přitáhnou k sobě. Podobně to můžeme vidět i v mezilidských vztazích. Mnohdy jsou si lidé sympatičtí i přes rozdílné povahy. Na druhou stranu to ale může vyvolávat časté hádky. Proto není nezvyklé, když si k sobě hledáme někoho nám podobného. A čím víc věcí máme společných, tím více si rozumíme. Například ve škole si spíš popovídáme se spolužákem než s profesorem (pokud nejsme zkoušeni). To je vcelku jasné.

Ale méně přirozené nám připadá, pokud vidíme někoho zámožnějšího, jak je v kontaktu s chudinou. Vezměme si jako příklad princeznu Dianu. Copak je normální, když si někdo z královské rodiny hraje z chudými dětmi? Proč se vůbec zajímá o tyto, společností odvržené, lidi. Princezna Diana si byla, stejně jako pár dalších vládců z minulosti, vědoma jedné důležité věci. Jednak, že ti co mají přebytek se mají postarat o ty co mají nedostatek a pak, že pokud vládce nepozná život svých poddaných, nemůže dobře vládnout. Často se ale stává, že lidé jsou zaslepeni pomíjivým bohatstvím tohoto světa. A otevřít jim oči nebývá jednoduché.

Ale copak znamená, že bohatí jsou jen ti, co mají dostatek financí? Ani zdaleka. Právě takoví lidé bývají často velcí chudáci. Možná zjistíte, že i když na povrch mohou vypadat spokojeně se svými úspěchy, vevnitř to zeje prázdnotou a jakýmsi smutkem. Oproti tomu se některé děti, které v životě neviděli počítač, dokáží radovat spolu se svou rodinou i z těch nejobyčejnějších věcí. Obdivovat krásu přírody či prožít krásný východ slunce v přítomnosti osoby, která vás má ráda. Copak to nejsou pravé poklady? A nejen to. Je toho daleko víc.

Každému určitě udělá radost, když od někoho dostane dárek. Je to jakýsi projev, který symbolizuje, že danému člověku na vás záleží. A o co radostnější můžeme být, když my sami někomu něco dáme. I malá pozornost dokáže na tváři druhého člověka vykouzlit úsměv. A to je pro nás v zamračeném dni krásná odměna. Pokud taková maličkost dokáže udělat takovou proměnu, jak by asi zapůsobilo, kdybychom se přidali k těm, co rozdávají sami sebe pro ostatní. Žijí pro druhé.

Podívejme se třeba na Matku Terezu. Už to oslovení o ní vypovídá, že pro ostatní byla opravdovou matkou. S jakou láskou a trpělivostí se starala o své nemocné a jakou oporou byla pro své sestry, můžeme slyšet z výpovědí mnoha lidí. Bez opravdové lásky a sebedarování by těžko vykonala tak veliké dílo. A nejen ona. Když zalistujeme do historie, najdeme spoustu dalších lidí podobného charakteru.

A co z toho plyne pro nás? Nejprve se musíme zamyslet, jestli se necháváme ovládat nějakými faraóny dnešního světa. Že žádné neznáte? Tak já vám je připomenu. Kolik času třeba denně trávíme před televizí nebo u počítače, surfováním na internetu nebo hraním různých her? A na úkor čeho máme tak málo času na svou rodinu či přátele? Co byste dělali, kdyby na celý den vypnuli elektřinu? Najednou člověk možná zjistí kolik má času a jak ho využívá. (Mimochodem den bez elektriky je výborný na celodenní výlet s rodinou.) Život je příliš krátký na to, abychom ho prožili jen pro sebe.

A jak toho docílit? Jak mít obohacené srdce? Jeden krásný návod nám nabízí i Matka Tereza: „Plodem ticha je modlitba. Plodem modlitby je víra. Plodem víry je láska. Plodem lásky je služba. Plodem služby je pokoj.“ A pokoj v srdci je k nezaplacení. Copak vy raději stojíte o hádky a sváry? Věřím, že rozhodně ne. Tak pojďme obdarovávat ostatní a uvidíme jak obdarovaní budeme sami.